Přechod Madeiry za pět dnů?

Jste nadšenci do dálkových přechodů hor nebo se řadíte spíše mezi jejich fanoušky? Stále více populární Madeira letos nalákala i naši ambasadorku Gabču Dostálovou, která ji přešla ze západu na východ. Jak probíhala její cesta? A co vlastně na takovou cestu potřebujete?

5 dnů – 123 km – 5 445 výškových metrů

Hned na začátek upozorním, že většina lidí chodí přechod Madeiry za 8 -10 dní. Já jsem se to rozhodla naplánovat na pět dní, a to z jednoduchého důvodu - jsem maximalista, a když někam jedu, tak chci vidět všechno. Proto jsem zvolila variantu – 5 dní přechod a na dalších 5 dní jsme si půjčili auto a objeli pobřeží a místa, které jsme přechodem minuli.

Ještě bych zmínila, že žádná oficiální trasa přechodu Madeiry neexistuje. Já jsem zvolila trasu ze západu na východ, ale dá se to jít i v opačném směru. Trasu jsem naplánovala taky podle kapacit kempovacích míst. Na Madeiře se totiž dá legálně kempovat pouze na místech k tomu určených. Kempovací místa jsou zdarma, jen si je musíte předem zarezervovat.

1. den přechodu: 27,78 km – 1 966 m – 9 hodin

Přechod začínáme v Porto Moniz, kde najdete nádherné přírodní bazény s mořskou vodou a pro mě nejhezčí koupačku na Madeiře. První den začíná velmi prudkým stoupáním, a my hned zjišťujeme, že to nebude zadarmo. Už první pohled jsou okolní kopce šíleně exponované a rovnou z oceánu se tyčí ostré skály. Výškové metry, které jsme pracně nastoupali, jsme záhy prudce sestoupali do vesničky Ribieria de Janeta, kde se nachází krásná skála a pláž. Je vedro a já jsem se moc upnula na myšlenku zmrzliny ve vesničce, ve které nebylo absolutně nic.

Na 15. kilometru prudkého stoupání nám už dochází síly, vedro nás ubíjí a najednou vycházíme z lesa přímo do podivné savany a naproti mě stojí kráva. To je Fanal – mýtický les, památka UNESCO, která je specifická věčnou mlhou v jakémkoliv počasí a zvláštními stromy obrostlými lišejníky a mechy. Nádhera! Pokračování cesty bylo stále do kopce, po vyhřátém asfaltu a nebylo vůbec záživné. Překvapily nás jen turistické rozcestníky s kohoutky s pitnou vodou. Po nekonečném asfaltu přicházíme do tábořistě Estanchinas – náš dnešní cíl. Stavíme stan, vaříme večeři, a unavení zaleháme do spacáků…uff no, tak těch 30 km denně s krosnou na zádech asi nebude taková pohoda, jak jsem si myslela.

2. den přechodu: 21,16 km – hodně klesání – 5h 37min

Vstáváme až o půl 9, včerejšek nás dost zmohl. Dneska by to mělo být odpočinkové, tak nespěcháme, vaříme kávu a ovesnou kaši. Balíme stan, nasazujeme krosny a zjišťujeme, co všechno už nás bolí.

Trasa druhého dne vede podél levády. Celý den v lese je příjemná změna. Včera jsem měla pocit, že jsem africké v savaně, dnes v tropickém lese. Všude je všechno sytě zelené a voda teče úplně všude. První polovina trasy vede prudkým klesáním po schodech hustým lesem. Druhá polovina trasy vede po rovině, podél levády a cestou míjíme krásné vodopády.

Po trase PR17 přicházíme až k tunelu, kde to začíná být zajímavé. Před tunelem vidím úzkou cestičku nahoru a nedá mi to a vyrážíme asi 500 m nahoru k vodopádu. Vodopád mi bere dech, asi jsem ještě hezčí vodopád neviděla, navíc jsme tam úplně sami – cesta tam není značená a mnoho lidí to asi ani nenapadne.

Po ochlazení se ve vodopádu vyrážíme zpět na trasu a zjišťujeme, že trasa vede dále tunelem. Zapínáme čelovky a jdeme po úzkém chodníčku vlhkým tmavým tunelem – tunel je fakt dlouhý asi 1 km, takže nic pro klaustrofobiky. Dále následuje další tunel, který byl snad ještě o něco delší. Tunely mě bavily a cesta mi rychle utekla. Na tábořišti Chão dos Lourosnás překvapily toalety, sprchy a pitná voda. V 8 už ležíme ve spacácích a jdeme spát, zítra to totiž bude těžké…

3. den přechodu: 23,86 km – 1974 m – 9h 46min

Vyrážet ráno za tmy je pro mě depresivní samo o sobě, ale tuším, že dneska bude nejtěžší den trasy, takže nechci marnit čas. První rozcestník nám ukazuje 11,2km na Pico Ruivo (1862 m) – nejvyšší vrchol Madeiry, tam dnes míříme.

Začínáme šíleným stoupáním a po dvou hodinách toho začínáme mít plné zuby. Je vedro, cesta je tak prudká, že i s holemi máme co dělat. Naštěstí se všude kolem nás začínají objevovat exponované štíty a nádherné výhledy. Začínám si naivně myslet, že jsme už vystoupali na hřeben a nekonečné stoupání pomalu končí. Omyl…na dalších kilometrech, jsme sestoupali necelých 1 000 výškových metrů, abychom je pak zase vystoupali, na necelých třech kilometrech na vrchol.

Trasa byla vážně těžká, úzký chodníček, kameny, schody a strmé stoupání. Poslední kilometr mi připadal jako deset. Dávám si energy gel, ale ani ten mě už neprobral. Došla nám voda, azuro, pravé poledne, slunce v plné síle, 35 stupňů a já začala pochybovat, jestli nahoru dojdu. Měla jsem fakt na krajíčku, nejbližší voda byla značená pod vrcholem na turistické chatě. Neměli jsme sílu dojít na vrchol, vyrazili jsme tedy rovnou k chatě. Načepovali jsme vodu z kohoutku a každý vypili litr vody, zchladili hlavy, namočili trička a dali si tyčinku. Chvíli jsme si odpočinuli, a pak vyrazili kousek zpátky na vrchol Pico Ruivo (1862 m). Výhledy na vrcholu za tu námahu stály. Otevřela se před námi celá scenérie, nádherné špičky vrcholů všude kolem nás a my jsme byli nejvýš.

Z vrcholu pokračujeme rovnou nejznámějším horským průsmykem na vrchol Pico de Areiro. V nohách už máme 18 kilometrů a do cíle zbývá ještě pět. Cesta nejdříve strmě klesá, opět schody, pár tunelů a vrstevnice po úbočí s krásnými výhledy. Já už je ale nestíhám vnímat, terén je náročný, koukám jen pod nohy, člověk musí být pořád ve střehu…je to vyčerpávající. Poslední dva kilometry na vrchol jsou výživné. Nazvala bych to nekonečnými schody do nebe.

Tento průsmyk ale určitě stojí za to, kdybychom už v nohách neměli tolik kilometrů a těžké batohy, tak věřím, že bychom si to daleko víc užili. Určitě to byla nejhezčí horská část Madeiry. Přicházíme na Pico do Areiro (1818 m), kde se dá až na vrchol dojet autem. Náš dnešní cíl je šest kilometrů pod námi po hlavní cestě. Na vrcholu je lidí opravdu spousta a my tuto příležitost využíváme ke stopování. Zpočátku jsem se “podvodu“ se stopováním bránila, ale další hodina na půl pěšky po asfaltu by nás asi zabila. Hned na druhý pokus stopujeme místní, kteří nás s nadšením hodili rovnou do restaurace Abrigo do Poiso. Restauraci doporučuju, velmi milá obsluha, místní speciality a ceny přijatelné. Dáváme si zaslouženou večeři – tradiční rajčatovou polévku a hovězí maso na špejli (Espetada da Madeira) s batáty. Po večeři dojdeme do tábořiště Feiteiras de Cima, za tmy stavíme stan a hned usínáme. Byl to náročný den. Bez nadsázky přiznám, že jsem si sáhla na dno, ale vím, že zítra bude zase dobře.

4. den přechodu: 28,78 km – 1 253 m klesání, 644 m nastoupáno – 9 hodin

Až ráno jsme zjistili, na jak hezkém tábořišti s výhledem na Pico do Areiro jsme se včera usnuli. Dnešek jsem naplánovala s mírnou oklikou do Ribeiro Frio, kde je rybí farma, vodopád a atrakce krmení ptáčků z ruky. My jsme zde navštívili kavárnu, dali si místní zákusek a já si v domnění, že si objednávám džus, dala typický madeirský alkohol (maracuja džus s bílým rumem) – poncha. Takže bylo veselo hned po ránu. Dále jsme pokračovali podél levády. A hned první vodopád nám poskytl úžasnou koupačku.

Dnes je jediný den, kdy nemáme zarezervované tábořiště, protože v okolí trasy žádné nebylo. Podle plánu jsme došli do Portely, jenže nikde nebylo místo pro bezpečné kempování. A tak jsme pokračovali další hodinu a půl po trase, ale cesta stále vedla velmi hustým lesem a terén byl příliš příkrý pro kempování. Mezitím se začalo stmívat, celodenní cesty jsme měli plné zuby a aby toho nebylo málo, začalo se schylovat k dešti.

Nakonec Danyho napadlo, že podle vrstevnic to vypadá, že na nejbližším vrcholu bude rovina, takže postavíme stan tam. Další hodinu jsme se škrábali džunglí na neznámý vrchol, abychom zjistili, že nahoře není absolutně nic, natož rovina…tohle se fakt nepovedlo. Jenže dolů už bychom to za světla nestihli, navíc cesta byla tak zarostlá, že bychom jí asi na čelovky ani netrefili. Takže jsme polámali pár suchých stromů, kupy listí nahrabali do roviny, a za deště tam uprostřed džungle postavili stan. Závěr dnešního dne byl hodně mimo moji komfortní zónu. Usínala jsem s tím, že jestli nás tady něco sežere, tak už nás nikdy nikdo nenajde.

5. den přechodu: 21,39 km – 659 m nastoupáno – 7h 32m

Ráno vždycky vidím všechno méně dramaticky. Při cestě dolů jsme se dost bavili nad tím, jak moc byl včerejší nocleh debilní nápad a nechápali, kam jsme se to vůbec vyškrábali. Poslední den a já konečně zase vidím oceán. Trasa vede podél pobřeží. Jen se nenechte zmást, pořád je to Madeira…takže jsem Danymu poslední kopec slíbila jenom třikrát a ono se to třikrát zase zvedlo.

Pauzu jsme dali v Canicalu, kde jsme se vykoupali na místní pláži a slavnostně si dali mořské plody. Jsme na konci! Nejvýchodnější část ostrova je formovaná lávou a sopečnou činností. Cesta PR8 je nádherná a na konci je naše dnešní tábořiště Ponta de São Lourenço. Krajina kolem nás mi připomíná krajinu Marsu. Po cestě je několik skalních vyhlídek, výhledů na pobřeží a cíl naší pětidenní cesty na dosah. Náš dnešní nocleh je na opravdu nejvýchodnější části ostrova. Na malém cípku je místečko pro stany, kousek od něj je posezení a cestička k vodě. Stavíme stan a vyrážíme na nádherné koupání při západu slunce. Jsem dojatá…najednou mi dochází, že už je opravdu konec, že jsme to společně dokázali. 5 dní, 123 kilometrů a nastoupaných 5445 výškových metrů.

A jak jsme Gabču vybavili na její cestu?