Bikepacking v Rakousku aneb Když se sebere pár bývalých cyklistů a připomenou si jak to (ne)jde.

Tomáš dostal od jednoho našeho kamaráda a bývalého kolegy dárek v podobě naplánované cesty po Rakousku. Jakožto bývalí závodníci (někteří s lepšími výsledky, jiní třeba s žádnými, pozn. redakce) jsme měli nějaké ty tisíce kilometrů historicky najeto, nohy si to přece musí pamatovat, říkám si. To, že za posledních 5 let se naše nájezdy na kole pohybují v rozmezí 1 500 – 3 000 km ročně (na turistu pěkné, ale rozumné nájezdy jsou 6 000+), na to přeci nemůže mít žádný vliv. A jaká byla realita?

Ale nyní už konec omáčky a hurá k samotné cestě. V plánu bylo něco lehce přes 500 km a 5000+ m převýšení za 4 dny. Kola napěchovaná všemi potřebnými věcmi, jakožto nepromokavým programem, druhým kompletem na kolo, převlečením na večer, a hlavně spacákem s karimatkou, protože co by to bylo za bikepacking bez spaní venku. Každému na gravel kole přistálo něco mezi cca 7-9 kg v brašnách.

Skupina byla složená z Tomáše S., Jakuba R., Honzy N., Jakuba H., Ondřeje B., Dušana Z. a Jirky N. Přesun do Rakouska byl ve středu večer kousek pod Salzburg. Během čtvrtečního rána se naše skupina spojila, protože Jirka už je Rakušákem, tak jsme se potkali u jeho bydliště a mohlo se vyrazit. První den bylo v plánu něco mezi 100-120 km a Jirka jakožto znalec místních cyklostezek nás provedl, možná spíš nechal proletět všemi možnými cestičkami pro cyklisty, kde hned první den trochu připomínal spíše cyklokrosový závod, když se letělo 30 km/h po lehkém trailu v lese. No, jak už to u nás bývá zvykem, první den je první den, takže je důležité zjistit, jak na to kdo má a rovnou vyřadit slabé kusy :D.

U jezera Konigsee se od nás Jirka oddělil a vrátil se zpět domů, jelikož mu již od rána nebylo zcela dobře. Na to že mu nebylo dobře jel celkem palbu, tak jsme možná byli rádi, že nás nechal oddechnout. Od jezera nás čekal zhruba 8 km kopec po silnici s převýšením 600 m a místy se 30% stoupáním. Gravel kolo dnes dost často bývá i na jednopřevodníku, a to s sebou samozřejmě nese bohužel i to, že chybí buď těžké nebo naopak lehké převody. Pro některé to v tomto případě byla druhá varianta. Na vrcholu tohoto stoupání, když jsme se všichni sjeli tak proběhla hláška Jakuba R.: „Ještě se mi nestalo, že bych musel šněrovat do kopce pěšky“ – čti: že bych do kopce musel kličkovat, abych ho vyšel pěšky s kolem. Potom nás čekalo jen dojet do Saalfedenu a hodit koupačku s večeří. Spaní se našlo v lese pod střechou od lesní školky. První noc byla velice deštivá, takže nám střecha přišla vhod.

Druhý den jsme vyrazili směr Schladming, ale samozřejmě jsme nemohli vynechat snídani v Zell am See a pokoukat se po jezeře. No a aby nám náhodou nespadl průměr, tak se zase rozjelo tempo, za které by se nemusel stydět kdejaký peloton při závodě, prostě nástup střídá nástup a do toho sem tam kolotoč. Rychlost byla až do prvního a posledního velkého kopce toho dne. Výškově 800 m na 8 kilometrech bylo opět bolavé a ukázalo se, kdo na to má a kdo ne. Špici kraluje Honza s Dušanem a jedou pekelné tempo, Kuba R. se začíná druhý den trochu rozjíždět, takže si nechává na vrcholu jen lehkého 5minutové „odlepa“ společně s Tomášem. Já sám se trochu trápím s dalším 5minutovým zásekem a přemýšlím, jestli nebudu slézat z kola dnes já. Motivaci mi dělá jen Kuba H., který je někde zamnou a řikám si, že mě nesmí dojet. Zvládlo se to, všichni jsme se sešli na vršku a ani se na nikoho dlouho nečekalo. Proběhlo rychlé ochlazení v horském potůčku a jede se dál, na oběd. U oběda se probrala strategie na další kilometry, no moc jich už nedáme, kopec dal (naštěstí pro mě) všem zabrat.

Druhý den tedy končíme kousek za Schladmingem, kde jsme našli spaní v krytém parkovacím stání. Všichni jsou rádi, že si mohou lehnout, dát Radlera a už jen odpočívat na další den. Bohužel Kubovi H. něco nesedlo a hodil pár taktický šavlí, uvidíme, co zítra.

Den třetí vstáváme do deště. Kdo má, nahazuje nepromokavé programy, naštěstí, než na sebe vše navlečeme, tak déšť téměř ustane a mokro je jen zespodu. Pádíme na snídani do kavárny cca 20 km od našeho spaní. Už na prvních kilometrech se ukazuje, že Kuba H. nebude mít svůj den a skolil ho včerejší kopec, kdy se přetáhl. Na snídani se domlouváme, že se od nás oddělí a pojede po své kratší cestě. Na 35 km se odděluje a zbytek skupiny se opět mění na závodní grupu. V plánu je něco kolem 180 km víceméně po rovině, takže asi hlavně proto, aby to utíkalo, tak se jede rychle. Nová disciplína: časovka gravelových družstev s bagáží je tu. Jestli se chytne i v UCI uvidíme v budoucích letech… no nechytne, nějakou tu hodinku to vydržíme, protáčíme, každý na špici jede, co může a sem tam se zanadává, že ten první jede jako ho*ado z těch zatáček a poslední pak odpadá.

No nebudeme si nic nalhávat, každý si někde potřeboval trochu pohonit ego, jestli to v těch nohách ještě má. Má to tam tak nějak každý, někdo v kopcích, někdo na rovinách. Na to, že už víc pracujeme a někteří už mají rodiny, dobrýýýý, všichni jsme happy. Roviny jsme prolítli, 100 km za námi, oběd v Intersparu v podobě „sekačky“ v housce nám dodá energii do kopce, který máme před sebou. Rozjíždíme se, moje nohy, jak kdybych na nich měl 20 kg závaží, takhle těžký snad být nemůžou! Rozjíždím to další půl hodinu. „Dobrý, rozjeto, sakra kopec, tak zas nic“. Kopec dlouhý 3,5 km a 400 m výškových, naštěstí mě Kuba R. podrží a oba taháme nohy z medu sami vzadu. Lituji jeho převody 1x 11, tahat bych to nechtěl a jsem v tu chvíli šťastný za svých 2x10 GRX. Vršek je tu, kluci už nám nažhavili Radlera, spláchnem žízeň za 3 sekundy a jedeme dál. Sjezd po šotolinové cestě a bývalé železniční trati, kde pouze vytrhali koleje a dnes je z toho cyklostezka. Cesta vede i tunely, takže ty, které jsou bez světel přináší trochu adrenalinu, jelikož nevidíme vůbec nic a jen připravujeme ruce na náraz do díry. Dobrý, žádná díra v tunelu nebyla a my jsme přežili. Na 160. km začalo lehce pršet a kluci velice dobře vycítili, že už mi to dnes nechutná. No to by nebylo, aby nepřihodili poznámku, že jsme blbě uhnuli…“Super, kiláky navíc? To nedám“…Naštěstí to bylo jen „rejpnutí“, aby se zasmáli mé reakci a jedeme dál správným směrem. 10 km před koncovou destinací se k nám připojuje Jirka N., který nám jel naproti, dva dny vyležel a už mu je dobře. Jak moc dobře zjistíme poslední den.

Čtvrtý den je tu. Jirkovi bylo moooc dobře, možná až moc dobře. My v nohách něco přes 400 km a Jirka čerstvý tahá špici, městem Gmunden prolítáme a snad nás nevyfotil radar. V Bad Ischlu oběd, ufff, pauza. Jirka držel pekelné tempo a do Bad Ischlu jsme celou dobu lehce stoupali a průměr pod 30 km/h nešel. No jsme rádi, že to odtahal, protože místy i foukalo a našich sil bylo méně a méně. Po obědě krásná panoramata kolem Wolfgangsee a přes malý kopec hurá k autu. Koupel v horském potůčku s teplotou asi -35 stupňů, i když je to ledové, tak jsme šťastní.

Jaké to tedy celé bylo? Jedním slovem SUPER. V nohách nelehkých 560 km, 7 164 m výškových, do těla jsme si dali a zjistili, že nám to i místy jede a zábava byla samozřejmě taky. Rakousko? Snad každý ví, že je to země cyklostezek, jen stačí kouknout do mapy, a to platilo. Projeli jsme krásná místa, viděli horské štíty, divoké řeky a všechno stálo za to. Gravel kolo s beznosičovými brašnami Apidura má určitě smysl, kolo je lehčí a jezdec díky tomu rychlejší = zážitek větší.

Takže jestli někdo uvažuje nad letní dovolenou na kole, můžeme jen doporučit, odhadnout jen svoje schopnosti, podle toho vybrat trasu a brát to, že člověk dělá něco pro sebe a u toho uvidí krásná místa. Kuba R. získává 11 z 10 za naplánování trasy, Dušan 11 z 10 za foto a video dokumentaci, Honza 11 z 10 jakožto tahoun roku aneb i kdyby mi měla upadnout kolena na kopci, budu první, Jakub H. 11 z 10, že i přes nevolnosti zvládl dorazit do cíle, Jirka 11 z 10, protože má hroznou fazónu a z háku mu odpadnout není problém a Tomáš si to snad na 11 z deseti užil a to byl účel.